Daniel Pastirčák je pro mne zosobněním dvou obrazů. Daniel je jako košatý strom, jehož kořeny pevně spočívají v poznání věčné a všeobjímající lásky a jehož větve se natahují do všech stran lidského poznání, přinášející šťavnaté ovoce podivuhodných tvarů a povědomé chuti. Jeho vztah s Jarkou krásně vyjadřuje, jak půvabně pozemské tyto kořeny jsou. Jeho aktivity na různých rovinách života společnosti zase ukazují, jak silně a tvořivě se Boží láska propletla s jeho osobností. Daniel je též most spojující břeh hluboké víry s břehem poctivého lidského hledání, zemi odpovědí s krajinou otázek. Vždy pevně jednou nohou v Boží knize a jednou nohou v tomto světě, Danielova kázání a osobní setkání jsou průvodcem všem, kteří upřímně hledají Boha a nepopírají přitom svůj vlastní příběh. Pokud jsme zabydleni pouze ve svém vlastním světě, existence mostů nám může přijít nadbytečná. Avšak když začneme objevovat krajinu za vlastními humny, pak teprve pochopíme, jak je takových mostů, po kterých se dá bezpečně přejít z jedné strany na druhou, žalostně málo.